-L-

V dálce je SLYŠET klapat MLÝN,

já v postýlce tiše sním.

Náhle venku BLÝSKAT SE začalo

a spánek tím ode mne zahnalo.

Strachy teď začínám POLYKAT slzy,

hromy a blesky ať utečou brzy.

Strach nechám PLYNOUT a budu muž,

a PLÝTVAT slzami nebudu už.

Přestal jsem VZLYKAT, vzpomněl si na strýce,

ten, co je LYSÝ, hlavu má bez kštice.

Ten, co má LÝTKO samý sval,

ten, co vzal LÝKO a paruku z něj udělal.

S parukou na hlavě obul si LYŽE,

PELYNĚK do klopy, je horský kníže.

Spánek se vrací, slyším ho blíž,

spánek můj sladký, hebký jak PLYŠ.

EleM

Pokračování Ztracené Boty

• Cítil příjemné pálení, jemuž však na holeních nenasvědčovali žádné viditelné stopy. Nechal proud teplé vody olizovat prochladlé nohy. Spokojeně se usmíval, zatímco tělo zalil nával horka. Zastavil vodu a vylezl z vany na připravený ručník, zatímco rukou sáhl po osušce. Sledoval své vlastní paže v malém zrcadle mezi dlaždičkami vyjímajícími se jen kousek od umyvadla. Myslí mu projížděla radost, kterou už dávno necítil, ale na druhou stranu mu myslí opanovala znepokojující nejistota z onoho podivného setkání… Nejen jeho nejlepší kamarád, ale i ukecaná vykulená kolegyně v práci se mu v nedávných dnech pochlubili se svými úlovky hub. Sobotní odpoledne bez partnerky mu přineslo volný čas, se kterým přemýšlel, jak správně naloží. Po shlédnutí zajímavého filmu, upozorňujícího na lidské bezohledné chování k matičce naší planetě, se konečně odhodlal. Vzal láhev s trochou vody, jablko, červené jak rozkvetlé květy máku, které kdysi rostly hned vedle sudu stojícího po boku jeho baráku. Máků, jež nečekaně podlehly i s kopřivami útoku křovinořezu. Zděděný nůž a košík. Výprava v jednom z posledních slunných dní měsíce září za houbami mohla začít, už chybělo jen jediné… Ta radost vás nikdy neomrzí, vážně ne, radost němé tváře natěšené na nadcházející dění, když uslyší známé cinkání kovu o kov stříbrného řetězu a barevné vodítko se mu odrazí do kaštanově hnědých, černobílý svět vidících, obřích kukadel. Připnul tedy vodítko svému mohutnému doprovodu, rozloučil se a vyrazil se sluncem pražícím do zad, vodítkem v pravé a košíkem se zapnutou hudbou na telefonu v levé za houbami. Spokojeně sledující vlastní stín a domov se vzdalující, zatímco les se stále více přibližující. Konečně sešel ze silnice na pole a onen nepříjemný kopec hned za vesnicí zdárně překonal. Polní cesta se táhla před ním stejně jako nekonečné silnice z amerických road movie a už zdálky pozorované traktory nabíraly na detailech, které se s dalším a dalším krokem rýsovaly ve slunci onoho babího léta. Prohlížel si ty hlučné zemědělské stroje jezdící jako pacman, ano ona legendární žlutá kulička zobající diamanty v bludištích, po poli a sbírající další a další do kvádrů smotané, nedávno posekané seno, aby jiné dva stroje poblíž jeho finální destinace, skládaly obří seník. Přemítal, zda za hodinu půjde kolem traktoristů s prázdnou, a nebo, zda se na něho usměje štěstí, doufal… Už od silnice na sebe upozorňovala do úrovně stromů tyčící se hromada, přemítal, kde se na poli vzala a zda za ní nebude vykopaná podivná jáma, ale nakonec si pro něho nenachystala žádné překvapení, když ji společně se psem míjeli. Přesto mu v mysli vyvstali otázky, které hlava biologií a zemědělstvím nepolíbeného člověka nedokázala jaktěživ zodpovědět a s jeho ne zrovna fungujícími čichovými buňkami mohl opravdu jen přemítat, z čeho se ona hromada vzala, neb vypadala jako podivně vysušený a ztvrdlý hnůj. Rozhodl se nezatěžovat mysl zbytečností a s lesem na dosah ruky vykročil do zelené trávy. Jeho věrný bílý společník, se rozhodl být lehkou přítěží, zatímco se neustále ohýbal pro další a další úlovky a odtahoval od nich psa. Jeho obří tlapa mnohokrát jen těsně minula nalezeného fešáka, který sice měl být v nejbližší době odpojen od přísunu živin z půdy, ale za pomoci nože a ne gigantovi packy. A tak byl nucen uvažovat, jak si uvolnit obě ruce. Vodítko nakonec obepnulo jeho záda a jako dva legračně vypadající opilci, kteří po chodníku nahánějí rozutekší se drobáky, se motaly sem a tam od stromu ke stromu, každou chvíli se zastavuje u dalších a dalších úlovků. Po chvíli už přecházeli malou paseku uprostřed lesíka s vědomím, že košík dorazí domů zaplněn až po okraj. Jako každý jiný houbař, i oni plnili dno veškerou jedlou houbou a s radostí, přidávali sebeošklivější úlovky, jen aby po pár desítkách minut povýšili do pozice, ve které měli tu luxusní volnost vybírat, která z hub přibude do košíku. Vyjímal se před ním, jako kdyby byl pánem lesa, jako kdyby dědeček hříbeček z Mrazíka vzal svůj majestátní klobouk a položil ho kamsi mezi stromy nedaleko od zmíněné paseky. S radostí, táhnouc chlupáče, za sebou zaměřil se na monstrózní úlovek, připomínající dobu po Černobilské katastrofě, kdy prý lesy oplývaly nekonečnými zástupy hub, připravenými zaplnit Vám hladové žaludky. Alespoň jak jeho babička ráda vzpomínala…

„Na co máš toho čokla?“ cítil, jako kdyby mu někdo po zádech přejel čerstvě utrženým rampouchem, s šokem sebou škubl a otočil se od právě sbírané houby. „Dobrej…“ vykoktal ze sebe při pohledu na podivného vandráka, jenž se za ním znenadání a neslyšně zjevil. „Řek bych, že to dobrý je už dávno fuč…“ zachraptěl muž, zatímco se mu jen nemotorně hýbaly popraskané rty připomínající vysušenou hlínu v období sucha. „Co chcete?“ necítil se vůbec dobře a náhle si uvědomil, že čím dál silněji svírá kdysi darované dědictví s ostrou špičkou. „To se můžu ptát i já, mladej…“ jeho vybledlá holina se posunula směrem k dvojici a v očích se mu zableskl sluneční paprsek. Ušklíbl se a špínou poďobané čelo se zkrabatilo jako prostěradlo po vášnivém milování dvou milenců. „Jen pár hub pro potěšení rodičů…“ odpověděl nejistě mladík, cítíce vzrůstající napětí a dodal, „… pane.“ „Zdá se, že si zabloudil… Co?“ muž otřel do rukávu krůpěje slaného potu, jako kdyby už dávno rukáv nesálal dostatečně odpudivým odérem. „Zdá se, pane…“ chtěl se otočit a pádit domů, ale jako by mu nohy omotaly neviditelné kořeny a držely ho připoutaného na místě. Neumožňující jediný pohyb. „Něco ti povím mladej…“ začal muž bez optání vyprávět, „… byl takovej malej kluk, ne jinej než právě ty, co vyrostl v době, kdy si ještě odpočíval v tátových gatích… A ten kluk pořád někam lez, kam neměl, běhal po vesnicích, do lesa a hledal, co by kde vzal… Jednou takhle ten kluk vlezl na zahradu opuštěnýho baráku…“ Zasekl se na chvíli, udělal další krok ke dvojici a odkašlal si, „… no a jak tam ten spratek vlezl, jen pro pár nezralejch jablek, čapnul ho starej dědek… Už nikdy ten mrňous nebyl stejnej a dědek?“ podíval se na své špinavé pracky a pak zvedl oči k chlapci se psem, „ten dědek už nikdy nestáhnul svý rozklepaný seschlý pazoury na nikoho dalšího…“ Pes na vodítku začal vrčet, zatímco muž kvapně přiskočil…

Vše se odehrálo tak nesmírně rychle. Neviditelná pouta vážící ho k zemi jako by náhle povolila, když zpěv ptáků přehlušil křik a sklapnutí čelistí. Běžel a upaloval pryč lesem táhnoucí za sebou psa, který před malým okamžikem zaryl své tesáky do útočníkových rukou… Adrenalin mu prostupoval krví a cítil srdce kvapně bušit kdesi v hrudi, stejně jako duní techno někde na párty. Utíkal a utíkal, vděčný, že nakonec nešel do lesa sám… Zas a znovu se otáčel, a když konečně dorazil na silnici vedoucí k domovu, věděl, že dnes ho potkalo neskutečné štěstí…

Sirrgulo