1.10.2013

Emily

Setmělo se. Černou oblohu zdobí miliony zářících hvězd. Je teplá letní noc, ulice jsou plné mladých lidí, kteří oslavují začátek prázdnin. Mezi nimi je i dívka s krásnými černými vlasy. Jmenuje se Emily, přátelé jí říkají „Em“. Obyčejná dospívající slečna, která nikdy neměla štěstí v lásce. Narodila se do milující rodiny, která pro ni udělá první poslední. Rodiče, se kterými se občas Emily neshodne, ale ví, že se na ně může spolehnout. Také má sestru, která jí se vším pomáhá, hlavně co se lidských vztahů týče, když je Emily bezradná a neví, kudy kam. Společníka ve chvílích samoty jí dělá pejsek Chico, kterého má Emily moc ráda. Když se ulicemi rozezní první rány ohňostroje, Emily nehybně stojí a smutně sleduje barevná světélka mihotající se na nebi. Rozhlédne se kolem sebe a vidí, jak jsou všichni šťastní. Chybí jí člověk, který by tu teď stál s ní a držel ji za ruku. Doufá, že by se to konečně mohlo změnit. Třeba Emily letos zažije svou „letní lásku“, jak se říkává. Nikdy to nezažila, a i když preferovala spíše vztahy, ráda by s tím měla nějakou zkušenost.  Najednou do ní někdo vší silou vrazí a Emily zaječí: „Co děláš? Jsi normální?“ „Moc se omlouvám, slečno, ale…“. Chlapec nestihne doříct, co měl na srdci, protože ho Emily odbyla slovy, že ji to nezajímá. Chlapec zklamaně sklopí hlavu a odejde. Emily nemá ponětí, že se neznámému chlapci už delší dobu líbí. Poprvé ji zahlédl v tanečních, od té doby uplynulo šest měsíců a on ji znovu spatřil. Emily se odebrala ke věži, kde měla se svými kamarády smluvený sraz hned po skončení ohňostroje. Parta si v jednom vychvalovaném podniku dala pár drinků, a poté se účastníci rozešli do svých domovů. Silnice byly ucpané, a tak Emily strávila na cestě dvojnásobek normální doby trvání. Jakmile stojí před barákem, pohltí ji pocit úlevy. V pokoji si sundá oblečení, zaleze si do postele a přehrává si uplynulý večer. Vzpomněla si na neznámého. V hlavě se jí znovu objeví obrázek jeho tváře, jeho postavy. „Kdo to jen mohl být?“, zašeptá si pro sebe Emily. Podle jeho výrazu usoudila, že už ji musel někdy vidět. Oči mu svítily, nervózně se usmíval. Byl vysoký, obličej mu zdobily velké krásně čokoládové oči, tak hluboký pohled. Na sobě měl delší džínové kraťasy, bílé tričko, pod kterým se mu rýsovalo mužné tělo. Vlasy krátké, nagelované. Až Emily překvapuje, kolik si toho zapamatovala. Pořád se nemohla zbavit dojmu, že už ho někdy viděla. Obraz se jí v mysli začne rozplývat, zavírá oči a pomalu usíná.

Adélka

DO TATER A ZASE ZPĚT

                Vracím se z filmového festivalu na Kokoříně a už přemýšlím, co vše musím stihnout- jeden den se otočím doma, a pak hurá do Tater. Za jeden den vyprat, vyžehlit, koupit jídlo a novou bundu (ne, že bych to Tater potřebovala novou garderobu, ale tu starou jsem si na festivalu zničila), vylepšit nehty, udělat něco s vlasy… Pro leckterou ženu nemyslitelný úkol, ale já to zvládla. Teď už jen zabalit a děsit se toho, jak ve čtyři ráno vstanu na vlak a přežiji dvanáctihodinovou cestu do hor.

                Čtyři ráno, budík zvoní. Vstává se mi kupodivu dobře, asi díky té nervozitě před cestou. Došourám se do koupelny, abych si alespoň rozlepila oči, trochu té řasenky zvládnu taky nanést bez vypíchnutí oka. A můžeme vyrazit. Cesta probíhá vcelku poklidně. Bohužel jsem se stihla už dostatečně probrat, takže i když bych moc chtěla, nemůžu usnout. Číst se mi taky moc nechce, tak si vyluštím pár křížovek a začínám z nudy jíst. Nějaký ten toast, proložím to bonbonem, aby se neřeklo, slupnu jablko a hele, kouká na mě sušenka, tak šup s ní do bříška. Jídlo začíná docházet, ale to už se blížíme k cíli. Ještě 10 minut motoráčkem, který nás celé rozlámané vyhodí na zastávce ve vesničce, o které internet tvrdí, že má 4 000 obyvatel. Ale mně to v šest večer připadá, jako bychom tam byly sami. Ještě nás čeká finální fáze cesty, která je možná horší, než celá cesta vlakem. Dva a půl kilometru s krosnou na zádech, která i když má asi tak patnáct kilo, mi na konci trasy přijde tunová. Takže nadechnout a vyrážíme. Ramena přestávám cítit asi po prvních pěti stech metrech, za chvíli nemůžu otočit hlavou a jen si tupě zírám pod nohy. Ve finále už nezvednu ani ruce, abych mohla tu krosnu sundat. No, nakonec se mi ji podaří sklepat a konečně si můžu prohlédnout náš luxusní dvoupokojový apartmán. Vybavení odpovídá fotografiím, je to tu parádní. Jen slibovaný výhled na Tatry nepřichází. Kde nic tu nic. Vidíme jen náklaďák a jakési staveniště. Mávneme nad tím rukou, přeci jen výhled není to nejdůležitější, vybalíme a šup šup do hospůdky. Dáváme si pivečko a hned zkoušíme jediné typické jídlo, co je na Slovensku k dostání - halušky s brynzou a pirohy se slaninou. Boule máme až za ušima. Ale to už na nás padá únava z cesty, tak se dovalíme do hotelu a padáme do postele…

                Osm hodin ráno, jsme vzhůru, svěží a vyspinkané. To bude nejspíš tím horským vzduchem. Jdu se podívat na terasu a nestačím zírat. Vidím hory! Přes noc se zvedla mlha, a tak zjišťujeme, že na internetu opravdu nekecali a máme výhled na Vysoké Tatry.  Milé překvápko hned po ránu. První den se jedeme vláčkem podívat do nejbližšího většího města - Tatranské Lomnice. Projdeme si Lomnici, ale stále ještě máme spoustu času na to, abychom se vrátily do hotelu. Tak se rozhodujeme pro procházku do Bielanské jeskyně, podle mapy to vypadá jako pohodová procházka tak na hodinku. No, nakonec je z toho asi patnáct kilometrů. Zjišťujeme, že čtení mapy není naše silná stránka. V jeskyni vytřeštíme oči, když nám průvodkyně sdělí, že nás čeká přes 800 schodů. Ve finále to nebylo tak zlé a sedmdesáti minutová prohlídka utekla jako nic, po celou dobu bylo na co se koukat. Na cestu zpět už pěškobus zavrhujeme a volíme si autobus s vláčkem. Výlet zakončujeme jak jinak, než v kolibě. Další den, další výlet. Tentokráte lanovkou na Chatu pod Soliskom a Štrbské pleso. Původně bylo v plánu ještě pleso Popradské, z něhož bychom jely zpět vlakem. Naštěstí asi ve čtvrtině cesty na Popradské pleso zjišťujeme, že jsme se v mapě přehlédly, a že touto cestou bychom nachodily asi 20 kilometrů navíc. Ach, ty ženy a jejich orientace v mapách. Vracíme se tedy do Štrbského plesa a do hotelu jedeme odtud. Už nemáme ani sílu dojít do koliby, proto večeři volíme domácí. Špagety s kečupem nám připadají jako božská mana. Po předchozích výletech se shodneme, že si zasloužíme i relaxaci. Takže se rozhodneme pro výlet do termálních lázní. Sedíme v taxíku a představujeme si, jak nám společnost budou dělat mladí, krásní, bohatí Slováci. Jak naivní. Již brzy zjišťujeme, že jsme tam mezi ročníky 1912 zdaleka nejmladší. Vyvalují se tam v bazénkách jak vorvani. Ale po chvíli sami pochopíme proč. Ve čtyřicetistupňovém bazénu je člověk líný i chodit, takže vzdáváme pokusy o nějaké plavání a vorvaníme se taky. Jak si tak ležím v jednom z těch úžasných bazénků, přemýšlím, že jsme si celou doby myslely, že dovolenou máme od úterý do úterý. Ale máme ji přeci na sedm dní a šest nocí. Ať počítám, jak počítám, stále mi to nevychází. Nedá nám to a v hotelu se díváme do papírů, kde by měly být ty naše termíny napsané. A měla jsem pravdu! Odjezd máme už v pondělí, a to jsme obě všude tvrdily, že se vracíme v úterý. No, naštěstí jsem si toho všimla včas a poplatek za noc navíc nás minul. Ale jak se ta dovolená hned zkrátila, když jsme si uvědomily, že na výlety máme už jen víkend. Rozhodly jsme se, že když už jsme poprvé v Tatrách, měly bychom investovat 24 € a vyjet lanovkou na nejvyšší zpřístupněný vrchol Slovenska- Lomnický štít. Další den tedy vyrážíme. První co vidíme, je téměř nekonečná fronta na jízdenky. Ale i přes to se zařadíme a čekáme. Konečně jsme u kasy: „Dvakrát na Lomnický štít, prosím.“ „Vyprodáno.“ No nenaštvalo by Vás to? Nás tedy ano! Nezbývá nic jiného, než se s tím smířit, a tak vyrážíme alespoň na túru k vodopádům Studeného potoka. Dokonce jsme potkaly živou lišku. Asi měla vzteklinu. Ale tvářila se mile. Poslední den nám Slovensko ukazuje i svojí uplakanou tvář. Lije a lije! Ale je to poslední den a my musíme nakoupit nějaké dárky. Tak vyrážíme do historického města Kežmarok. V Kežmaroku chcípl pes. Obchody zavřené a nikde ani noha. Tak nasedáme na nejbližší autobus (abychom si to jó užily, byl našlapaný až po strop) a jedeme směrem Poprad. Tam by měl být nějaký obchoďák, snad natolik veliký, aby byl otevřený i v neděli. Po půlhodinovém hledání (v tom největším slejváku, jak jinak) už to chceme vzdát, když v tom ho zahlédnu. Je tam a je otevřený. Jako dárky nakoupíme alkohol v mini lahvičkách, dáme si poslední večeři a po ne zrovna vydařeném výletu se vracíme do hotelu. Zabalíme a jdeme si vychutnat poslední noc v horách.

                A jedeme domů. Tak jako cesta tam proběhla pohodově, tak cesta zpátky je plná nervů a obav. Hned první vlak má zpoždění, tak už vyšiluji, že nestihneme přípoj. Stihly jsme ho. ALE! Nevšimly jsme si, že v tomto vlaku je povinná rezervace místenek. Tak od průvodčí dostáváme pokutu 24€. To se nám ta hodinová cesta pěkně vyplatila. A pro změnu i tento vlak má zpoždění, takže po přečkaných nervech, jak to dopadne s místenkou, jsou tu další. Máme ale štěstí, přípoj čeká. Teď už přímou cestou domů. Zbývá posledních pár metrů s krosnou do cílové rovinky. Hurá, jsme doma, přežily jsme. Teď mám sílu už jen na rychlou sprchu, padám do postele a během pár vteřin nevím o světě.

                Jó, dovolená je super. Teď už potřebuji jenom tak týden na regeneraci.

EleM

Diskuze

*hořící tváře, cigaretový kouř všude po místnosti, jemné zvuky saxofonu, chvějící se víno ve sklenicích*

Ona: To bylo zajímavé, co jsi mi vyprávěl.

On: Viď? A zvláště tamto, o čem jsem mluvil předtím. Jak jsem říkal, že na to navazuje.

Ona: Jó…Víš, velmi mě to zaujalo. Bylo to takové…výpravné.

On: To byl účel mého vyprávění. Chtěl jsem, aby to tak znělo.

Ona: Hm…a jak jsi na to vlastně přišel?

*pauza, rty smočeny ve sklenici vína, zapálena další cigareta*

On: No…jednou jsem tak o tom přemýšlel. Přišlo mi zajímavé, porovnat to. A právě v té chvíli jsem si řekl „Jo, to je ono.“

Ona: Já jsem o tom vůbec takhle nikdy nepřemýšlela…

*pauza, ruce se dotýkají, cigaretový kouř se vznáší místností, jejich nohy se letmo dotkly*

Ona: Promiň.

On: Ne, neomlouvej se mi.

*mlčení, chytli se pevně za ruce, schyluje se k polibku*

On číslo dvě: Budeme zavírat.

On: Zaplatíme. Já to vezmu.

Ona: Děkuji. Příště to platím já.

*cvaknutí peněženek, poděkování, oblékání kabátů, vycházení ven*

On: Půjdeme támhle?

Ona: Tam bydlím.

On: Vím.

*chvíle mlčení*

Ona: Mám to.

On: Jako tamto?

Ona: Jo.

On: Aha.

*trapné mlčení, koukání do země*

Ona: Tak to…

*mlčení*

On: No, já půjdu, ještě musím dodělat tamto.

Ona: Tak se měj.

On: Ty taky.

*chladný odchod*

Karla

Ztracená bota

Nos mu prostoupil chladný svěží vánek procházející otevřenou okenicí. Bylo by nad lidské možnosti zlobit se na den, že ho tak hezky pozdravil. Po podobném probuzení se každý s chutí těší, čím ho překvapí nadcházející chvíle, nejinak to jistě cítil i on. Promnul si oči, vstal a protáhl záda, kterým se moc tento nápad nezamlouval, a tak není divu, že to daly patřičně najevo zvučným křupnutím. Kolega po pravici, stále zachumlaný v několika vrstvách kožešin, se na něho s podivením podíval, ale i on nakonec vyhrabal své tělo z postele a napodobil pohyb. Také jeho záda nemile zabručela. Vyměnil si s ním přátelský úsměv a pozdrav. Po důsledném rozhýbání těla, které by raději dále lenivělo a polehávalo na pryčně, což mu však mysl, která se už viděla venku, nemohla dovolit, se posadil na okamžik zpět do svého rozhrabaného pelíšku, sáhl po tlustých vlněných ponožkách a natáhl je přes zdravě růžové prsty, hezky pomalu přes paty až do půlky holení. Ucítil hřejivé teplo, které se střídá s mravenčím kousáním, jak si nohy pomalu zvykaly na svou ochránkyni před mrazivou sněhovou pokrývkou venku. Pouze ponožky by však byly samozřejmě k ničemu. Ví to stejně dobře jako ta bota položená u kamen, která se celou noc nahřívala a schla, aby ho dnes celý den nosila. Hrábl po ní, ale když se rozhlížel po její sestře, rychle mu došlo, že se pes v noci musel zase bavit jejím okusováním, alespoň jednu tu však nechal. Rty mu cukaly do přirozeného úsměvu, při pomyšlení na věrného chlupatého přítele, ochránce a pomocníka a ani se na něho nedokázal zlobit. Alespoň jednu botu si nazul. Bylo jí to líto, ale teplo, které měla nachystané, vyprchalo už před pár hodinami, když vyhaslo v kamnech. Hněval by se však jen hlupák, za kterého se s hrdostí nepovažoval. Je to každodenní přivítání, na které už si za těch několik týdnů musel zvyknout. Pajdavým krokem vyrazil ke dveřím. Společník, jehož boty zůstaly přes noc nedotčené, se při pohledu na něj v rohu místnosti chichotal, což ho přirozeně trochu zlobilo, ale přeci na sobě nedá znát podrážděnost. Věděl, že zítra to může být klidně on, jehož obuv bude venku na výpravě za nočním dobrodružstvím. Dobelhal se ke dveřím. Oblečen jen do půli těla se těšil na shledání s botou, psem i na dokončení ranního rituálu, který má ve zvyku v chladných zimních ránech. Prsty pomalu omotal kolem okraje dveří, trochu zabral a otevřel. Ranní slunce, spojené s odrazem zasněženého okolí, ho na chvíli oslepilo a donutilo ho dát ruku před oči. Marně se snažil mrkat a opět rozkoukat. Chvilkové překvapení, na které si ještě nedokázal zvyknout, však brzy pominulo. Spustil ruku, dvakrát rychle zamrkal, po tváři se mu skutálela slaná perla a začal se rozhlížet po okolí. Rychle zahrabal ve vzpomínkách. Projížděl v mysli události, a jako maják upozorňující námořníky na blížící se pevninu a útes, se zasekl u nedalekého stromku. Dnes vypadal jen jako špičaté bílé termitiště trčící ze země. Nebylo skoro známky po zelených jehlicích. Včera však takový nebyl. Chumelilo a chumelilo hodně. V rozjímání ho přerušil až teprve štěkající pes. Okamžitě na něho s radostí upřel pozornost. Pes vesele poskakoval, tlapky se mu bořily do sněhu a při každém dalším pohybu kolem sebe rozhraboval čerstvý sníh. Kousky ledového vodotrysku se ve vzduchu převracely a leskly jako malé bílé drahokamy. Zvíře vrtělo chundelatým ocasem, hlavou házelo ze strany na stranu, až na okamžik zapomenul, že jednou nohou stál ve sněhu jen v ponožce. Slunce příjemně hřálo, což umocňovala i všude přítomná, bílá, sněhová krása, která ostré paprsky lámala a směřovala na jeho obnaženou hruď. Dobře věděl, že by netrvalo dlouho a kůže by se spálila. Takovou nepříjemnost si nemohl dovolit a ani jí nechtěl riskovat. Pes už pomalu přestal poskakovat, dřepl si do sněhu, ocasem jako kormidlem odhraboval sníh, aby ho při pohybu zpátky zas vrátil do původní polohy. Pohled upíral na jediného člověka, kterému byl věrný. Hlavu měl naklopenou na stranu a vesele pokňourával. Ohnul se k němu. Prsty mu projel od sněhu mokrým kožichem. Podrbal ho na bradě, až radostí zaštěkal. Potom svou pozornost odvrátil ke sněhu. Hrábl do něho rukama jako velkými lopatami, nabral plné hrsti mrazivé nadílky a hodil si ji na hlavu a hruď. Tohle ranní osvěžení si prostě nemohl odepřít. Projela jím na chvilku zima, poté zaměřil pozornost na sníh, který rychle tál na od slunce rozpáleném těle. Nastal čas podívat se po botě. Jejímu sourozenci na levačce se už začínalo stýskat. Koukl na chlupáče, poté přejel pohledem okolní krajinu. Žádný botu připomínající obrys však neviděl. Povzdychl si a vrátil pozornost k psovi, který nechápavě zakňoural, poté ukázal na botu. Zvířeti se rozzářila jemná mimika ve tváři a vyrazilo do sněhu. Snažil se s ním držet krok. Nohy se mu bořily do bílé pokrývky krajiny. Pes se mu pomalu ztrácel. Adrenalin v krvi stoupal. Přeci si nenechá utéct vlastního psa. Obzvlášť, když běží pro jeho jedinou botu. Sníh se začínal prohlubovat. S každým dalším krokem se začínal topit jako v pohyblivém písku. Chlupáč se ztratil. Adrenalin vystřídalo napětí. Stopy ve sněhu od svého věrného psa viděl vést dál po planině. Jestli se však nevrátí, mohlo by výpravu za ztracenou sestrou levačky odnést jeho zdraví. Zásadní volbu, zdá se, však jasně rozhodne rozum před touhou vítězit. Pomalu se ve sněhu otočil jako starý neochotný kůň táhnoucí valník se dřevem a vydal se na cestu zpět. Sníh pod nohami praskal a cesta, která se v jednom směru zdála krátká, se najednou zněkolikanásobnila. Konečně se mu před očima opět objevila chata. Z komína stoupají obláčky kouře mířící k nebi, s každým přiblížením k jasné obloze, se pomalu ale jistě rozplývaly, až nakonec po nich nezbyla jediná stopa. Přítel indián stál ve dveřích s úsměvem od ucha k uchu. V pravé ruce držel nějaký kus kůže a mával s ním. Přitom svým smíchem rozrážel tichou krajinu. Jak se sápal sněhem blíž a blíž k chatě, bylo mu jasné, že indián drží ztracenou botu. Jeho uvědomění ještě posílil pes, který náhle vyběhl ze dveří a zamířil si to vesele rovnou ke svému pánu. Chtěl se zlobit, ale copak mohl? Ani slunce na obloze nedokáže utlumit zimu, která se stala jeho společnicí na cestě zpět. Přidal do kroku a konečně se shledal se psem a nedlouho poté i s indiánem. Pohlédli na sebe, divochův dosud usměvavý výraz blesku rychle změnil svou podobu a bez mrknutí oka zmizel v chatě. Stejně rychle jako se ztratil z dohledu, se i vrátil s teplou kožešinou v ruce a nadávkou na rtech. Bylo mu jasné, že se bude muset ještě hodně učit. Podobné výlety by mohly mít mnohem horší dopad na jejich společnou budoucnost. Chopil se podávané kůže stejně rychle jako žebrák do bahna hozeného zlaťáku a rychle si do ní zabalil omrzlé tělo. Spodní čelist se začala klepat a při nárazu zubů na horní patro notovala vtipnou melodii zmrzlého pošetilce. Teda alespoň pro indiána, který se znovu rozesmál. Samozřejmě, že postiženému na tom nepřišlo být nic zábavné, ale po chvíli jeho smích opětoval. Jinak to nešlo. Musel se zasmát vlastní hlouposti. Nedošel sice daleko, ale energie, kterou ho to stálo, bylo více, než kolik se v nohách stihlo nashromáždit za chvilku od otevření očí v tento krásný, ale smrtelně mrazivý den. Kožešina konečně začala plnit svůj účel a teplo přebralo nadvládu nad zimou, která už slušnou chvíli opanovávala zmrzlé tělo hledače pokladů. Teda vlastně ztracené boty pravačky. V kamnech příjemně praskalo dřevo a lovci seděli u jednoduchého, ale účel plnícího dřevěného stolu. Na stoličku, která bělocha v tuto chvíli na sobě musela trpět, nebyl moc zvyklý. Přeci jen většinu času v chatě trávil spánkem, zbytek dne jsou s indiánem a psem v divočině. Přesto pro unavené tělo představovala příjemného hostitele, který nechal na chvíli odpočinout rozbolavělým a zmrzlým nohám. Konečně se trošku vydýchal. Do plic nabral notnou dávku čerstvého vzduchu a se zarputilostí sobě vlastní se pustil do sundávání sněhem obalené ponožky i boty levačky. Pijavice na jeho pravé noze se však tvrdošíjně přicucla a neměla v plánu se v následujících okamžicích pustit své nové oběti. Její neochota se mu vůbec nelíbila, zabral a hezky postupně odhalil svou omrzlou holeň, patu a nakonec i fialový uhlík připomínající palec. Mysl mu zatřely nepříjemné myšlenky, které však honem rychle zapudil. Dnes rozhodně nechtěl rapidně snížit počet svých prstů, ač je jejich stav děsivý. Odhodlal se sundat levačku. Byla sice obalená cukrově bílým sněhem, ale po chvíli si odepřela nutkání prát se, jako by věděla, že pro těch pár minut co je lovec vzhůru, toho dobrodružství a boje bylo už dost. Botu následovala i ponožka a další děsivý pohled. Za normálních podmínek by měl radost, prsty byly sice příjemně vrásčité jako po dlouhé koupeli a vlnky, které se udělaly na bříškách, byly dobrým znamením. Strach noha přesto nahnala, když vedle ní viděl pravačku a několik černých uhlíků. Zřejmě zbledl, protože se nad nohy nahnul indián. Na chvíli se mu zkrabatilo čelo, ale jeho veselá povaha vyhrála. Nedokázal ho napínat a ujistil ho, že bolesti se nevyhne, ale jinak budou uhlíky brzy v pořádku, stejně jako ty růžové prstíky novorozence na druhé noze. Cítil, jak mu po čele stékají ledové kapky, odkapávající konečků bohaté kadeře. Rozhodně nepříjemná zkušenost, která v nadcházejících dnech bude mít ještě dohru.

Sirrgulo

Příběhy pana KO – Vyznání

Poslední dobou jsem si velmi oblíbil pytle na smetí, a to zvláště, když jsou plné. Ta vůně odpadků vznášející se vzduchem…tomu zkrátka nejde odolat. Ale bohužel mi tato rozkoš není dopřávána. Jakmile se ponořím do té úžasné oázy nekonečných pachů, jsem z ní vytažen, jako když se rozplyne fata morgána a ještě mi za to dají políček, ano políček! Jak potupné! Ale i za ten políček to stojí. Vracím se zpátky jako zloděj na místo činu, jen přičichnu a…jeden políček mi přiletí zezadu na mé pozadí! A další a další! A k tomu nějaká dávka velmi pejorativních výrazů. Pak jsem odnesen, jako pytel brambor pryč, pryč od mého štěstí…

A má mučitelka mě má na klíně. Hladí mne, pusinkuje, jako kdybych byl dítě, či dlouho neviděná tetička, která se zastavila na návštěvu. Nechápu to. Probudí se ve mně zvířecí pud, a zakousnu se jí do ruky. Přistane mi políček a já utíkám celý vzrušený z jejího klína, že se zase setkám se svou láskou, svou oázou, mou Beatrice…bohužel, tato láska mi není dopřána a já jsem prudce popadnut, až jsem zaskučel, a odnesen pryč. A vše, co je mi drahé, se zmizelo za dveřmi našeho obydlí. Můj miláčku, Ty se mi už nikdy nevrátíš…jsem smuten, moc smuten, že mi nic mou lásku nevrátí… však hle, na okně je květina, kaktus se jí říká a mně se v hlavě začne střádat plán hodný ďábla…

Karla

Ten Vykupitel

Trnová koruna Ti rámuje

rozvlněné vlasy,

pohled zbitého psa

a na těle cestičky od červotočů.

Klidně si visíš,

přibitý,

snad abys neutekl

a mohl denně poslouchat

soustavné „béééé“.

„Bééééé!!!“

Jsme Ty Tvé ovce

a Ty jsi náš pastýř,

píšťalu už ale dávno nevlastníš.

Stádo plné blbých ovcí,

tupě na Tebe zírající.

Snad z donucení,

snad dobrovolně.

Kupují si domů

obrázky s Tebou a

věří.

Prej.

Doma, s otevřeným lahváčem

na gauči před megaligou,

víra roste.

„Dám Ti padesát babek,

vykup mou vinu.

Já přece věřím.“

„Jednou za rok do kostela snad stačí, né?“

„Ježiš, se na to…no nevypínej mi to!“

Karla

Teorie o vzniku světa, přímo umělecká

Bůh, velký bohém, nepořádník, vedoucí si svůj umělecký pořádek, maloval takhle jednou jeden obraz-obraz dokonalého světa, kde by vládl klid, mír a kozy a lidé by žili v dokonalé harmonii. Vykreslil ten obraz vážně dokonale, každý detail byl propracován, obraz to byl vážně nádherný. Bůh na něj byl patřičně hrdý.
Avšak, i Bohové mají své mouchy a náš Bůh, nepořádník a bohém, na své mouchy doplatil... Jednou, když se takhle vracel z nebeského flámu, kdy popíjel s anděly krabicové víno před nebeskou bránou a svatý Petr ještě ke všemu přinesl lahev prvotřídní pekelné vodky, kterou dostal od Lucifera (jsou to staří dobří známí), i šel tedy Bůh ke svému milému obrazu, zadíval se na něj, v rukách jal se držet zbytek pekelné vodky (má výdrž) a řekl si: "Jsem prostě Bůh."Bohužel, zavrávoral a trocha pekelné vodky se vylila na jeho obraz. "Já se na to můžu vy..." (ano, i Bohové mluví sprostě, ale o tom se samozřejmě nemluví), a vytáhl z kapsy svůj unudlaný papírový kapesník a jal se ve své opilosti obraz "zachránit". Bohužel, obraz byl nenávratně zničen (nepochybuj nikdy, smrtelníku, o síle pekelné vodky!). A tak unudlaný papírový kapesník zašpiněný od barvy hodil do kouta. Co se však nestalo... Bůh měl druhý den pekelnou kocovinu (z té pekelné vodky a krabicového vína), že se rozhodl pro změnu svého životního stylu: přestal pít, začal uklízet a přestal se bavit se svatým Petrem (který dostal otravu alkoholem a tím skončilo jeho kamarádíčkování s Luciferem) a jal se s každým udržovat pouze ty formální vztahy.
Obraz vyhodil a s malířstvím již nadobro skončil.
Ale jelikož ten kapesník hodil do kouta, kde na něj nebylo vidět, za sedm božích dní se z jeho soplů a božských barev vytvořil život. Bůh si toho všiml a začal kapesník pozorovat. Opravdu, zrodil se na něm život.
A tak se jal Bůh pozorovat probouzející se mikroorganismy na svém kapesníku a občas zasáhl a zasahuje stále svými božími hrabičkami do toho svého kapesníku, který pojmenoval Země.

Karla

-B-

Chci BÝT chytrý jako liška,

BYDLIT v díře jako myška,

v trávě jako OBYVATEL malý,

vyhloubím si BYT, co bude skvělý.

A pro ten svůj PŘÍBYTEK, nakoupím si NÁBYTEK,

až to všechno udělám, na DOBYTEK zavolám:

Hola, hola, už byt mám,

už jen střechu dodělám.

A pak, jak OBYČEJ nám praví,

přijďte na návštěvu, krávy.

Vítán je každý, kdo je BYSTRÝ,

i BYLINA, co má voňavé listy.

KOBYLA a BÝK už k nám pádí,

i s léčivou BABYKOU jsou kamarádi.

A kde bydlím?

Na louce, tam jak je ten splav,

u města jménem PŘIBYSLAV.

EleM

Obrázek použit: www.google.com