Srpen 2014

Co když…

            Můj velmi dobrý přítel a mentor my často říkává: „Pepo, máš dar. Jakmile se chopíš pera, jen stěží se ti zastaví ruka. Využij ho.“ A asi má pravdu. Mnohdy mi stačí jediná úvodní věta a maličká inspirace, jenž mne popostrčí vstříc kreativitě. Slova přede mnou pak vyskáčou na prázdných stránkách jako houby po dešti. Jako kdyby už na listu dávno byla a čekala na průměrného detektiva s nepatrnými znalostmi na poli dedukce. Přestože mi můj přítel pomáhá s tvorbou knižní prvotiny, dnes bude téma docela jiné. Urgentnější, a možná dokonce globální. Týkající se nás všech.

            Udivený výkřik mi prostoupil uši: „To nemůže být pravda.“ Zvolala mamka, a tak jsem k ní přišel. Novinka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Přečetl jsem si nadpis na internetu.

„Boeing 777 sestřelen na Ukrajině. Téměř tři stovky obětí.“ Šok se mě zmocnil a mráz přeběhl po zádech. Mamka se pletla. Mohla to být pravda a také že byla.

            Více než tři sta životů vyhaslo v průběhu několika okamžiků. Tisíce svíček bylo zažehnuto po celém světě v zoufalém žalu a zármutku. Přátelé, rodiče, synové i dcery přišli o své milované. Let MH17 byl sestřelen z nebe a proměnil se v padající kometu. Naneštěstí a doslova smrtící. Téměř okamžitě jsem si upamatoval 11. září.

            V žilách nám proudila krev dvanáctiletých rošťáků otrávených ze začátku nového školního roku. Na kalendáři spočíval druhý týden v září a vánoční prázdniny se zdály být v nedohlednu. Ta zpráva však zasáhla svět jako sněhová koule vržená v třiceti stupňovém pařáku. Neočekávaně. Přestože jsme byli teprve chlapci na hraně puberty, hádám, že jsme rozuměli velikosti celé tragédie.

            Záběry Světového obchodního centra zasaženého letadly a jeho následná proměna v kouř sálající hrob prolétly světem s větrem o závod. Večerní zpravodajové hazardovali s odhady o počtu obětí. Zbytek světa byl zatím na míle daleko od pochopení následků této strašlivé události. Náhle si lidé uvědomili, jak křehká je iluze míru a bezpečí. Co víc, byli jsme donuceni uvěřit, v jak nebezpečné době vychováváme své děti.

            Výraz terorista se rozšířil po celém světě jako mor, zanechávající své lehko zaznamenatelé otisky na každém rohu. Náhle se každý zapomenutý kufřík v autobuse či vlaku proměnil v možnou bombu a tvář každého muslima začala být spojována s možnou hrozbou. Z ničeho nic se na světově proslulého lékaře, který právě dorazil na zasedání Světové zdravotnické organizace, začalo dívat na letišti s nadzvednutým, podezíravým obočím mužů z ochranky. Svět se přerodil ve stísněné místo, o něco méně bezpečné a na míle daleko od perfektního mírumilovného ráje.

            Více než dekáda zmizela v čase a proměnila se v součást historie. Tisíce vojáků i nevinných zahynuly během konfliktu, jenž rozprostřel svá křídla v Afghánistánu a Iráku. Svět dosáhl pouze křehkého obrazu míru. Chvějícího se v ranním vánku a třesoucího se ve večerním horkém větru. A nyní se zrodil další závažný konflikt na Ukrajině a katastrofa, která lační pohltit nás všechny.

            Co se skutečně 17. července objevilo na předních stránkách světového tisku? Možná předvoj jezdců apokalypsy. Nepokoje přešly v občanskou válku, která se brzy může oháknout do zbrusu nového kabátku zvaného mezinárodní konflikt. Otázkou zůstává, kde by se případná válka odehrávala. Hádejte. Na starém kontinentě. V Evropě a v jejím středu se nachází maličké bijící srdce. Česká Republika. Můj domov.

            Zatímco mnoho mých přátel si jen stěží všimlo informace, která nás všechny může ovlivnit, a ani se nenamáhalo zaměstnat s ní svůj mozek, mě v noci navštívila noční můra. Utekl jediný den, kdy jsem si přečetl články v novinách. Možná se jednalo o náhodu, ale přesto tři sta duší zamířilo na věčnost. Příliš vysoká cena za přehmat. Na koho padá odpovědnost? Upřímně? Záleží vůbec na tom? Z mého úhlu pohledu je pouze důležité, jak svět zareaguje…

            Je prosté hlásat, že jsme se poučili z chyb, kterých se lidstvo dopustilo v minulosti. Ale je to pravda? Pokud ano, pokuste se odpovědět na jednoduchou nesofistikovanou otázku. Jak je možné, že povyšujeme velké dobyvatele kalibru Napoleona Bonaparta a Julia Césara do pozice bohů a hrdinů? Co za dobro přinesla vítězství Alexandra Velikého? Vidíme pouze jejich nadvládu, ale už ne životy poddaných, a co teprve nepřátel. Historii píší vítězové, ale často přehlížíme, jak vysokou cenu za své úspěchy zaplatili obyčejní lidé. Co je pouhý lidský život? Nic. Jen zrnko písku na dně oceánu. Přitom je tím nejcennějším drahokamem, jenž vlastníme. Proč tolik prahneme po válkách, násilí a smrti? Proč? Pomáhají nám snad konflikty necítit se přespříliš znuděně z vlastní existence?

            My, homo sapiens, máme nejvyvinutější mozek z celé živočišné říše, a přesto jsme nejkrutější a nejzlomyslnější tvorové. Zatímco téměř saháme na kliku poznání supermoderních technologií, sprintujeme zároveň do náručí smrti. S úsměvem. Ale pro co?

            Hamižnost, sobectví, závist spojené se silou slova a ambicemi jediného člověka mohou vést ke světové válce. Touha po moci je schopna ponořit svět do temnoty a na úsvitu jedna dvacátého století?  Co dokáže jediná odhodlaná duše? Být vykonavatelem apokalypsy. S dnešními moderními nukleárními zbraněmi je vše možné. Co tedy můžeme dělat, když ne jen umřít?

            Pokud zvážíme všechna fakta, která můžeme získat, neměli bychom pak Adolfa Hitlera postavit na stejný piedestal jako Juliua Caesara? Jaký je mezi nimi rozdíl? Možná jen v érách historie, ve kterých žili.

            Co když čas nového největšího světového diktátora už nastal bez našeho povšimnutí? Může to být kdokoliv, a dokonce už se mohl dostat k moci. Copak může někdo jako já dělat? Jsem jen pětadvacetiletý mladík bojující o svůj úspěch na literární půdě. Dosud neschopný dopsat prvotinu. Mezi tím jsem pak jen pouhý skladník v jednom ze supermarketů světového řetězce. Jsem vlastně nikdo. Neexistují žádné úspěchy, které by podpořily mé myšlenky, ale přesto. Alespoň se mohu pokusit, i když nejsem historik ani politolog. A tak dělám, co umím nejlépe. Nechávám pero psát.

            Upřímně řečeno, pravděpodobně jsem skákal  jednoho místa na druhé a ztratil se v labyrintu mého vlastního pracujícího mozku. Za to prosím přijměte mou omluvu. Mohu se jen modlit, aby neexistoval žádný scénář zahrnující otázku: „Co když…?“. Mohu jen doufat, že lidstvo najde způsob k přetrvání. Mým jediným přáním zůstává:

            Pokud přijde den, kdy někdo skutečně stiskne tlačítko, kterým odpálí jaderného smrtonoše. Přál bych si, aby jeho nepřítel nenechal svůj palec dopadnout na svůj spouštěč. Ano, byl by to státník, který by nechal zemřít celý svůj národ, ale v průběhu toho by spasil miliony na druhé straně barikády. Přestože by si ho dějiny nezapamatovaly, protože by prohrál. Byl by tím jediným opravdovým vítězem, který obětoval miliony pro spásu lidstva. Ve hvězdách by se zapsal jako hrdina a legenda. To je jediné přání, které si odvažuji uchovat ve svém srdci. Přesto, jak jsem už zmínil výše: Co zmůžeme, když…

Sirrgulo