-M-

MY máme jeden velký sen,

nemuset se MÝT každý den.

MYSLIT na to stačí jen v pondělí,

MÝLIT SE mohou přeci i dospělí.

HMYZ, ten se také nemyje denně,

ani MYŠ, HLEMÝŽĎ a ani to štěně.

Jó, až budem jednou MÝTIT stromy v lese,

tak to se umejem, ať se špína třese.

Koupelnu přestanem ZAMYKAT rázem,

SMÝKAT se po mýdle bude jen blázen.

Ve vaně do pěny budeme DMÝCHAT,

až CHMÝŘÍ péřové donutí nás kýchat.

NACHOMÝTNOUT SE občas k mytí není tak špatné,

ať je to kluk z LITOMYŠLE, nebo holka z Blatné.

EleM

Víla Zubnička

            „Dobrou noc mami.“

            „Dobrou noc Kubíku.“

            „A mami?“

            „Ano Kubíku?“

            „Necháš mi otevřené dveře a světlo na chodbě?“

            „Ale no tak, Kubíku. Vždyť už jsi velký kluk.“ S těmito slovy se Jakubova maminka vrátila do jeho pokoje a sklonila se nad postelí, ve které ležel sedmiletý chlapec. „Přece by ses nebál. Zrovna dnes, když ti začaly padat zoubky. To už znamená, že je z tebe velký chlap a velcí chlapi se přece nebojí!“ Láskyplně pohladila malého Jakuba po vlasech a ten se na ni podíval tak, jak se dítě dívá na svou matku, otočil se na bok a zavřel oči. Přitáhla mu deku blíže k ramenům, ještě jednou ho pohladila, zvedla se a odešla. Zavřela za sebou dveře Jakubova pokoje a po chvilce zhaslo světlo, které jemně zářilo mezerou pode dveřmi. Jakub sáhl rukou pod polštář a zkontroloval malý semišový váček, ve kterém byl schovaný jeho mléčný zoubek. Jeho první, který mu vypadl. Podle zvyku, se první mléčný zub schová pod polštář a v noci si pro něj přijde zubní víla, která si ho vezme a dětem pak nechá za zub pod polštářem peníze. S touto myšlenkou malý Jakub usnul.

            Vzbudilo ho zavrzaní okna. Rozespale zamžoural očima a posadil se na posteli. Okno bylo otevřené a záclona vlála v jemném větrném poryvu. Pak si všiml podivné postavy, která, jak stínová silueta, stála před jeho postelí. Ve stínovém obrysu bylo poznat štíhlé tělo ženy s korunkou na hlavě. V jedné ruce držela hůlku zakončenou něčím ve tvaru malé hvězdičky a v druhé velkou sportovní tašku. Co bylo na této ženě ale opravdu zvláštní, byl pár velkých křídel, podobných jako má komár nebo moucha. Postava popošla směrem k Jakubovi a vstoupila do měsíčního světla. Její bělavé šaty se na světle zaleskly a Jakubovi oči spočinuly na tváři tak nádherné, až si pomyslel, že je hezčí víc než jeho maminka a dokonce i víc než Maruška od nich z 2. A, která se Jakubovi líbila tak, jak se může dívka líbit sedmiletému chlapci. Podivná postava šla stále blíže k Jakubovi, ten se ji nebojácně zeptal: „Ty jsi víla Zubnička?“

            „Ano, jsem.“ Odpověděla mu víla a usmála se na něj. Její blonďaté vlasy se při každém kroku zavlnily podobně, jako záclona ve větru, která se stále vlnila u okna. Když došla víla do míst, kde měl Jakub polštář, položila svou sportovní tašku na zem. Trochu to zařinčelo, ale Jakuba ani nezajímalo co v té tašce má. Byl nadšen z víly Zubničky. Byl okouzlen její krásou. Víla pomalu sáhla pod polštář a nahmatala malý semišový váček. Zdvihla ho do měsíčního světla a zkoumavě jej prohlédla. Pak z něj vytáhla Jakubův mléčný zoubek. První, který mu vypadl. Sáhla pro něco do své sportovní tašky a vytáhla takové podivné kukátko. Podobné, jako mají zlatníci na prohlížení drahokamů. Tímto kukátkem prozkoumala zub, jako by to byl diamant, nebo něco takového, a pak jen pronesla: „Dobrý materiál.“

            Jakub seděl na posteli a se zaujetím sledoval proces výměny jeho zoubku za peníze. Nečekal, že to celé bude probíhat tak zdlouhavě. Měl za to, že víla prostě vymění zub za peníze a dítě celou dobu spí a až ráno je překvapeno nečekaně nabytým bohatstvím. On měl ale štěstí, že se probudil a může vílu sledovat při práci.

                   Pak víla znovu sáhla do své sportovní tašky. Vyndala větší dřevěnou vyřezávanou krabičku s víkem, na kterém byl vyrytý velký zub. Položila ji na noční stolek vedle postele a otevřela. Znovu se sehnula do sportovní tašky. Jakuba přemohla zvědavost a za tu dobu, co byla víla přítomna v jeho pokoji, opadl dětský strach a respekt, a tak se rozhodl podívat, co že to v oné dřevěné krabičce je. Případně nabídnout svou pomocnou ruku. Posunul se na posteli blíže k nočnímu stolku, ale v tom se víla Zubnička zvedla od své sportovní tašky a podívala se na Jakuba. Ten na okamžik strnul.

            Další sled událostí už Jakub nějak nestíhal vnímat. Víla Zubnička ho levou rukou chytla prsty za čelisti tak silně, že Jakub zabořil hlavu do polštáře a tlak na boky sanice ho donutil otevřít ústa. Jedna z posledních věcí, kterou zahlédl, byl stínový obrys kleští, jaké používal tatínek, když něco opravoval. Pak už cítil jen obrovskou bolest, s jakou mu víla Zubnička rvala jeho mléčné zuby. Cítil, jak se mu ústa plní jeho vlastní krví. Při každém výdechu krev zabublala a jemné kapičky mu stékaly po tváři a po bradě. Cítil, jak mu krev stéká po krku a vsakuje se do povlečení polštáře a peřiny. Víla ho držela opravdu silně. Nemohl ani křičet, a že se o to snažil. S čelistí ve svěráku a pusou plnou vlastní krve to jde těžko. Tak jen mrskal tělem a zkoušel se zmítat, ale nebylo mu to nic platné. Při pátém zubu Jakub omdlel.

            O něco později bylo z ulice vidět, jak se v Jakubově pokoji míhá stín štíhlé ženy s hůlkou zakončenou malou hvězdičkou a se sportovní taškou v ruce. Ta žena byla nápadná párem křídel, která dokreslovala její stínovou siluetu. Kdo by se díval pozorně, viděl by, jak nádherná blondýnka doslova vylétla oknem Jakubova pokoje a zmizela nad střechami domů. A kdo by se díval ještě pozorněji, viděl by, že jsou její lesklé bělostné šaty poseté červenými skvrnami.

Michal Horčan