Březen 2014

-S-

Ve staré chalupě bydlel SYN,

byl velice SYTÝ, právě snědl SÝR.

SYROVÝ sýr, to není zdravé,

pro jeho žaludek není to pravé.

Jak těžko mu bylo v tento SYCHRAVÝ den,

pro zvířata žádné jídlo, možná listí jen.

Všechny bobule USYCHAT začaly,

SÝKORA i SÝČEK hlady plakali.

Ani SYSEL v noře nebyl rád,

had, co začal SYČET, má také hlad.

Syn to vše viděl,

nadrobil zbytek sýra,

začal ho zvířatům SYPAT,

zbylo i na velkého výra.

EleM

KAPITOLA PRVNÍ

Sluníčko jej dnes nemělo obdarovávat svou blahodárnou energií příliš dlouho, což bohužel netušil, když vyběhl z domova se svým bílým hafanem na vodítku. Stále ještě přemýšlel, zda se ráno neprobudil jen z pouhého snu. Ale když pak zavítal do složky přijatých zpráv na svém starém žlutém mobilním telefonu, bylo mu jasné, že o noční dobrodružství se skutečně jednat nemohlo.

Obtočil si tyrkysový provaz kolem ruky, a jakmile huňatý obr zatáhl, nechal si své zápěstí trošku přiškrtit. Věděl však, že mu jeho věrný běžecký společník nemůže utéci. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu obohaceného o vypařující se první rosu, jenž ulpěla na stéblech trávy, a konečně vyběhl vstříc dalšímu kondičnímu cvičení.

            Potok mu vesele po oblázkách proskákal pod nohami, zatímco došlapoval na ztvrdlé cestičky, na kterých se v horším počasí tvořily louže, bělavý pes po jeho boku začal přidávat na tempu. Most byl za nimi a kopec před nimi. Věděl moc dobře, že se nakonec němá tvář unaví a jen těžko ho bude následovat v běhu tak daleko, jak jen lano dovolí. Ale než tomu tak bude, bude muset náš běžec překonat svou vlastní hranici, kdy si říkáte, že už dál nemůžete, přečerpat energii z mysli do těla a utíkat dál kam, vás nohy nesou při vědomí, že vás nic nezastaví.

            Myšlenky mu opanovaly vzpomínky na uplynulý večer, kdy při sledování Sněhurky, bojující svou osudovou bitvu s krutou královnou na plátně letního kina, sváděl i on nečekaně obtížný boj. Seděla vedle něho a se zaujetím sledovala hororovou pohádku. Jestli očekávala s napětím, kdy konečně sáhne na její ruku, netušil. Pořád dokola sám sebe přemlouval, že konečně musí přijít ta chvíle, a když si vzpomněl na jejich nedávnou konverzaci na sociální síti, čas se nachýlil. Rozhodl se, že nemůže čekat celé představení a propásnout příležitost. Začal sestupně počítat do tří. Konečně mu v mysli zazněla jednička a bříšky prstů se dotkl její prochladlé ručky. Jako dvě klubka hadů se jim brzy propletly ruce a její zlatavá pokrývka hlavy ho začala šimrat na krku, zatímco mu drtila dlaň při napínavých okamžicích, kdy Sněhurka zápolila o vlastní existenci.

Onen osudový polibek ještě stále cítil na rtech, i teď během běhu s Indym, jeho milovaným psem…

*

            Chlad ho odpoutal od snové reality, otevřel oči, ale nevěděl, zda stále ještě nespí. Pokud se mu náhodou něco zdálo, zaniklo to s příchodem zimy. Zamžoural a rozhlédl se po okolí. Hlavu mu opanovala bolest. Zdálo se, jako by kdesi uvnitř byla celá skupinka malých lidiček, která soustavně bouchala nejen do jeho spánků. V ozvěně mu praskalo v uších. Nevěděl co se děje. Kde je. Ani odkud ho navštívila ona bolest. Opět zamrkal doufaje, že konečně prohlédne skrz prapodivný fialový opar, který ho obklopoval. Ale marně.

            Náhle si uvědomoval těžkost vzduchu, zhluboka nasál do plic tolik potřebný kyslík. Ale jakoby se mu stahovaly oba laloky a nemohl se řádně nadechnout a jen sípavě vydechl. Zmocnila se ho panika obstupující jeho mysl stejně jako onen fialový opar všude kolem. Co se s ním stalo? Malincí návštěvníci jeho mysli začali opět útočit na spánky. Ušní bubínky ovládl pískot tisíce maličkých píšťalek. Kdyby alespoň hráli smysluplnou a uchu lahodící skladbu.

            Znovu otevřel oči a rozhodl se rázně, že se pokusí postavit. Fialová barva ho nepřestávala pohlcovat, ale i tak si řekl, že musí konečně něco zkusit. Tělo ho zprvu neposlouchalo, jakoby ani nebylo jeho součástí, ale nakonec se mu přeci jen poddalo. Podepřel se na loktech a pokrčil obě kolena. Jelikož čelem do ničeho ve tmě nenarazil, rozhodl se pokračovat v činnosti. Když se konečně vyškrábal na nohy, cítil se jako zmožený po mnoha hodinovém zápase s neviditelným nepřítelem. Šmátral kolem sebe, ale na první dotek nic nenalézal. A tak, jako nesmělé maličké batole, udělal první krok.

            Nebyl si vědom, že by posledního večera požil nějaký alkohol, a přesto čelo neustávalo v bolesti. A nohy? Ty jen líně dopadaly do prázdna před sebou. Cítil se vystrašeně a neustále si kladl jednu a tutéž otázku. Jenže marně. Neměl jediné ponětí kde je. Přesto přes všechno se mu podařilo zostřit smysly. Připadal si neuvěřitelně bezbranný, neviděl na vlastní špičku nosu a mohl se jen domnívat, jestli ještě nějakou má. Neměl tušení, zda se náhodou před ním náhle neobjeví jáma, jenž ho pohltí už navěky. Čím dál víc uvažoval, jestli náhodou se v oné propasti nicoty již neocitl. Přesto nepřestával konat celou řadu dalších drobných krůčků.

*

            Mladík si prohlížel zahradu, jednotlivé koberce trávy, hrající zeleno žlutou barvou, v nepravidelných ornamentech přecházejících a střídajících odstíny podle množství vody uvízlé v hlíně. Díval se na ně, jak se lesknou ve sluneční záři. Jednotlivé kapky se zachytávaly na své cestě k zemi a nyní ho s jiskrou ťukaly do duhovky oka, vyžadující jeho veškerou pozornost. Indy přeběhl líně po jeho pravici a zamířil k doma dělanému plotu ohraničujícímu rajská jablíčka. Zvedl tlapku a označkoval jednu z planěk. Ohlédl se na svého pána a odběhl pod strom, konečně do chládku před sluníčkem.

            Hoch stál na místě a prohlížel si jednotlivé trsy trávy s pocitem, jak krásně jednoduchý a zároveň plnohodnotný život umí být. Stále cítil mírnou únavu a energii proudící mu celým tělem, zatímco se mu pomalu ale jistě okysličoval organismus po úbytku sil. Zamyslel se, zda by příště neměl zkusit utíkat ještě dál, a nebo rychleji, ale pro danou chvilku nevěděl, zda opravdu zítra znovu poběží. Vše bylo tak zvláštní, vybudoval si jistý návyk na cvičení, ale zároveň se vždy částečně nutil k běhu, který mu připadal svým způsobem nevděčný. Běžec nejprve musí překonat jistou hranici, kdy se mu tělo zalije kyselinou a svaly mu ztuhnou, plíce se stáhnou. Teprve až myšlenkově dokáže překonat onen podivný nepříjemný bod, dokáže běhat a přeladit se jako rádio na jinou tepovou i dechovou frekvenci. Pak konečně pracuje přesně jako hodinový mechanismus. Miloval onen moment, kdy za sebou táhl na vodítku funícího Indyho a zároveň nesnášel onu chvíli, kdy ho pro změnu pes táhl za sebou.

            Rozhlédl se po zahradě. Bílý huňáč zamířil do chládku pod basketbalový koš a v onom parném letním odpoledni vychutnával vlhkost z ledových kapek, které pokropily štěrk pod bezedným košem. Zamyslel se: „Co asi může psovi ovládat myšlenky a jaké obrázky a úvahy se mu rodí kdesi hluboko v jeho obří lebce.“  Smutným psím pohledem se svěšenými víčky si ho Indy prohlížel a o stavu jeho mysli napovídal jen lehce se vrtící ocas, jako by toužil vířit vzduch. Pousmál se a s dalším přívalem dešťových kapek zamířil ke dveřím do domu…

*

            Seděla a prohlížela si temné zákoutí, uvažovala o sobě samé a své malé titěrné existenci. A zatímco její zadní ťapky odpočívaly na ledovém kameni, neslyšně kroutila svým ocáskem. Ve vzduchu vířila jakási prapodivná vůně, ale ne jiná, než na kterou její čumáček již dávno přivyknul. Rozhlédla se kolem a v temnotě rozpoznala podivně se šinoucí siluetu. Opisující neustále vlnitou spirálu, jakoby šla podél spadlého kudrnatého vlasu. Po té zamířila k podivnému obru, jenž se klátil, nevěda o světě ani o sobě samém…

Pepa