Letošní ročník karlovarského festivalu se dle mého názoru vydařil výtečně. Hvězd světové kinematografie dorazilo požehnaně, výborných filmů nebylo poskrovnu a celková organizace festivalu neměla větších slabin. Rád bych tak vyjádřil vlastní názor na 49. ročník nejprestižnějšího filmového festivalu ve střední a východní Evropě.

Ubytování

         Jednalo se o mojí čtvrtou návštěvu tohoto filmového svátku, během kterého jsem vyzkoušel již třetí místo noclehu. A do třetice musím říct i za svou sestřenku, že jsme našli místo, kam se určitě za rok vrátíme.

         Stanové městečko je výhodné svou cenou, nikoliv však vzdáleností od centra festivalu, a především během chladných a deštivých dnů nečeká návštěvníka příjemné spaní. Hostel ve škole řeší problém s počasím, ale zato cena je na dvojnásobku té stanové. Sto padesát korun plus další dvacka za sprchu, na kterou se čekají dlouhé fronty, je značně přemrštěná. Spát na zemi ve třídě i s dvaceti dalšími lidmi není také pro každého. Do třetice jsme letos vyzkoušeli jiný hostel. Ten, který nese označení „Na vyhlídce“, má jedinou vážnější nevýhodu a to, že je opravdu na vyhlídce, takže šlapání do kopce po půlnoční projekci dá zabrat. Ovšem výhled na osvětlené Karlovy Vary je nádherný! Těch patnáct minut chůze je snadno stravitelných. Hostel nabízí taktéž spaní na zemi, ale v mnohem menších místnostech než ve škole, k tomu dvě sprchy na patře, kde čekáte maximálně pět minut a to jen ráno. Cena za hostel je sto korun se vším všudy, tudíž jasná trefa do černého!

Hvězdy

         Největším tahákem letošní ročníku byl nepochybně Mel Gibson, ovšem byla by škoda opomenout ostatní umělce.

         Co se týče samotného Gibsona, tak se nám poštěstilo ho vidět hned třikrát. Poprvé při příjezdu k hotelu Thermal před slavnostním zahájením celé události. Mé poznatky jsou, že i přes notnou dávku make-upu a se stádem novinářů za zády se jedná na první pohled o sympaťáka, který nemá problém podat ruku přihlížejícím divákům.

         Podruhé to bylo ve stejný den, kdy osobně uvedl projekci Šíleného Maxe v letním kině. Tam již v civilním oblečení přiskotačil s mobilem v ruce a sám si nahrával naplněné kino, které ho vítalo obrovským aplausem. V tomto případě mám opět jednoznačně pozitivní názor.

         Za největší zážitek považuji půlhodinové natáčení pořadu Na plovárně, kde Marek Eben Gibsona zpovídal. My měli to štěstí, že jsme vše mohli sledovat ze třetí řady! Po natáčení začalo promítání jeho posledního režisérského počinu Apocalypto. Mel se posadil do sálu kousek za nás, avšak zhruba v půli filmu odešel. Jedinou věcí, která všem přítomným filmovým fanouškům kazila zážitek, byla parta velmi nepříjemných bodyguardů, která případné snahy o autogram rozrážela už v počátku.

         Můj konečný verdikt je ten, že Mel Gibson je na veřejnosti milý chlapík, který rozdává úsměvy a snaží se bavit lidi, ale přece jen je moc velká hvězda na to, aby si z toho člověk odnesl nějaký osobnější zážitek.

         Dalším významným hostem byla Laura Dern, která v poslední den festivalu osobně uvedla projekci Zběsilosti v srdci v letním kině. Návštěvníci festivalu, včetně nás dvou, si ji vychutnali během natáčení dalšího dílu pořadu Na plovárně, tentokrát v městském divadle. Abych nejdřív vyjádřil svůj vztah k Lauře, tak je to má dětská láska z Jurského parku. Ono celkově, kdokoliv se podílel na Jurském parku, je pro mě srdeční záležitost. K samotné Lauře můžu s úsměvem na tváři říct, že se jeví jako nejsympatičtější člověk na světě. Žádné přehnané chování, naopak velká úcta ke svým rodičům, nadšenost z kinematografie a vždy výborná nálada. Opět škoda nepříjemné ochranky, jinak by nadšeně pózovala s kýmkoliv možná až doteď.

         Třetí velkou osobnost světového kinematografie, kterou jsme měli tu čest vidět, byl jedinečný Franco Nero. A opět se musím opakovat, ale mé pocity jsou veskrze pozitivní. Franco je velmi pokorný, zábavný a sympatický člověk. Oceňuji i to, že osobně přišel poděkovat několika lidem, kteří uvolnili místa v hledišti karlovarského divadla pro jeho rodinu.

         Stejně tak velmi příjemně působil William Friedkin, který osobně uvedl svůj režijní počin Mzda strachu. Friedkin několik minut promlouval o tom, jak české filmy šedesátých let ovlivnily tzv. Nový Hollywood. Zároveň vyjádřil obrovskou hrdost na ocenění, které mu chvilku předtím předal Jiří Bartoška. Největším zážitkem bylo, když došlo na standing ovation, 1 200 lidí v jedné místnosti stojí za pozornost!

         Bylo by neslušné opomenout taktéž české umělce, proto zminím zážitky z projekce Ostře sledovaných vlaků, již osobně uvedla bohatá delegace, jmenovitě Jiří Menzel, Václav Neckář, Květa Fialová či kameraman Jaromír Šofr. Na ostatní projekci už nám nezbývalo mnoho času, proto jsme si museli nechat ujít projekce filmů Magický hlas rebelky s Martou Kubišovou či Vrchní, prchni! se Zdeňkem Svěrákem, který zde přijímal ocenění za přínos české kinematografii!

Filmy

         Letošní ročník byl opět napěchovaný obrovským množstvím atraktivních titulů, kdy bylo prakticky nemožné si vybrat.

         Ze snímků, které mají vročení již nějaký ten pátek zpět, mi udělala největší radost česká němá komedie s Vlastou Burianem Milenky starého kriminálníka. Nikdy bych nevěřil, že dosud veřejnosti tolik neznámá éra českého filmu může ukrývat takový klenot. Milenky jsou po celou dobu, a tím myslím úplně každou minutu, nabyté enormním množstvím nadčasových gagů, kdy dostane vaše bránice zabrat. K tomu všemu živá hudba v podání experimentálního tria Neuvěřitelno. Skvost!

         Jinak nemohu nezmínit jiné klasiky jako výše zmíněné Mzdu strachu či Ostře sledované vlaky nebo pro fajnšmekry Zběsilost v srdci od Davida Lynche.

         Ze současných snímků na nejvyšší místa řadím slovinského Nepřítele třídy, pojednávající o kolektivní třídní nenávisti k novému učiteli, jehož studenti viní ze smrt své spolužačky. Film mladého režiséra překvapuje především objektivním a kritickým pohledem na rozdílné lidské vlastnosti, a především na to, jak jeden ovlivní druhého, a to jak mezi vrstevníky, tak i mezi rodiči a dětmi.

         Dalším výborným titulem je ruský film Nápravná třída, který ostře kritizuje ruský vzdělávací systém, konkrétně znevýhodnění fyzicky či psychicky postižených jedinců. Nápravnou třídu taktéž natočil velmi mladý režisér, který má však dokonalý přehled o tom, co chce svým filmem sdělit.

         Americký titul I Origins zase předkládá téma převtělování. Vizuálně působivý film nabízí řadu podnětů k zamyšlení a určitě si zaslouží pozornost.

         Pokud se vrátím zpět na východ Evropy, je povinnost zmínit ruský Leviatan, opět ostrou kritiku, tentokrát ruských státních představitelů a oligarchů, a ukrajinský Kmen, který pojednává o komunitě hluchoněmých. Druhý jmenovaný film se obejde beze slova, a přesto dokáže být v několika pasážích strhující, svým závěrem si zajistí pozornost i dlouho po projekci.

         Zvláštní pozornost si zaslouží i britské kriminální drama Hvězda kriminálu či srbská originální podivnost Pomník Michaelu Jacksonovi. Při vzpomínce na Mela Gibsona si rád vybavím jeho promítané Apocalypto.

         Z půlnočních filmů vyloženě kladně hodnotím jen dva, a to Zátah 2 a Co děláme v temnotách. První jmenovaný je důstojným pokračováním indonéského akčního hitu, který tentokrát více, možná až moc, cílí na rozšiřování dějových zákrut a celé mytologie, ale v akčních sekvencích je pořád dokonalý. Druhý jmenovaný je úžasně vtipná komedie z upíří komunity a jejího každodenního života.

         Na závěr bych se rád zmínil o italském ne úplně známém režisérovi Elim Petrim, který točil především v šedesátých a sedmdesátých letech. Sám Franco Nero ho označil za italského Kubricka a musím říct, že úplně od věci toto označení není. Petri je zajímavý především svou žánrovou různorodostí a satirou, která cílí přesně na to, co se děje i dnes. Za jeho nejlepší mistrovská díla bych označil Podivné vyšetřování a Desátou oběť.

Jan